Tajemství staré lavice

49 

Podivuhodný obrázek na staré školní lavici způsobí, že dva osmáci začnou společně pátrat po osudech pětice dávných kamarádů. Tajemná zahrada, zvláštní vzkazy a šifry a vzpomínky na časy dávno minulé pomohou odhalit osud jednoho fantastického městečka a splnit poslední přání jeho stavitele. A mladému detektivovi Matyášovi to vše úplně převrátí život na ruby.

Kniha se umístila na 3. místě v literární soutěži Albatrosu roku 2016.

Popis

Delší ukázka (první tři kapitoly): Ukazka_Tajemstvi_stare_lavice

Kratší ukázka:

Úterý 10.5.2016 – Obrázek na lavici

Učebna chemie připadala Matyášovi vždycky taková tajuplná. Bylo to jediné místo ve škole, kde ještě nebyly nové lavice. U zdí stály vitrínky plné podivuhodných exponátů. Bylo tam několik modelů, některé postavené z Lega a jiné ze stavebnice Merkur. A učitel Pavel Barták působil tak trochu dojmem pohádkového dědečka. Pod bílým pláštěm nosil vždycky košili s motýlkem. Nebyl to obyčejný motýlek, s proužky nebo puntíky, ale na jeho motýlcích byli ručně malovaní pestří motýli. Člověk by takovou věc neočekával u starého pána, který už měl být dávno v důchodu a který jinak nosil pečlivě učesané bílé vlasy, zastřižené šedivé vousy a vzorně vyžehlené kalhoty.

Matyáš vždycky litoval toho, že je pan Barták neučí i přírodopis. V učebně přírodopisu měl totiž obří voliéru, ve které choval cizokrajné housenky. A když nastal ten správný čas, ocitly se vždy ve futrech ještě jedny dveře, vyrobené ze staré záclony. Při hodině přírodopisu se pak vznášeli dětem nad hlavami pestrobarevní motýli. Matyáš se na ně chodil dívat aspoň každou velkou přestávku, kdy byla učebna otevřená pro návštěvy. Vždycky tam hlídali dva deváťáci, kteří se tvářili hrozně důležitě a kontrolovali, zda jsou pečlivě zavřené dveře a zda se jim žádný motýl nesnaží upláchnout. Matyáš si moc přál být aspoň součástí téhle motýlí služby, ale jelikož byl v osmé třídě, měl prozatím smůlu.

Teď seděl v učebně chemie, čekal až začne hodina a mračil se. Někdo si dovolil vydrhnout lavice! Ty kouzelně zapatlané staré lavice, plné nápisů a vyškrábaných obrázků, které člověka přímo vábily k tomu, aby do nich dal hrot tužky a jezdil po jejich tajuplných rýhách. A co víc. Matyáš zjistil, že ty lavice někdo dokonce proházel. Tohle přece nebyla jeho lavice, ta s olámaným rohem, pirátskou lodí a nápisem „Petr a Alena = VLN“. Matyáš vždycky tak rád zdokonaloval vlajku s lebkou a skříženými hnáty, která se třepotala na vrcholku stěžně. A nebyl evidentně sám. Loď už byla vyškrábaná tak hluboko, že pokud psali písemku jen na list papíru, musel si pod něj vždycky dát podložku, protože jednou zajel do nějaké rýhy a udělal v papíru díru.

Matyáš si odhrnul neposlušné světlé vlasy z čela a jeho bystré modré oči začaly hned zkoumat, kam se poděla jeho oblíbená loď. No ovšem, je hned za ním, kde sedí Agáta s Kristýnou, dvě nafintěné holky, které nemají ani potuchy o tom, co je to pirátská šalupa. To už ale vstupuje učitel Barták, všichni si musí stoupnout a zase sednout a Matyáš se už nesmí otáčet. Pan Barták zapisuje do třídnice a vyvolává Kristýnu. Matyáš má na chvíli klid, a tak si může prohlédnout lavici, kterou mu někdo podstrčil. Jeho spolusedící Kuba je zrovna nemocný. Matyášovi to hlava nebere, jak může někdo chytit rýmu jako trám v květnu, když je tak krásné počasí, ale Agáta říkala, že viděla Kubu, jak se koupe v přehradě, tak to se pak zase není čemu divit. Matyášovi Kuba moc nechybí. Matyáš je přemýšlivý kluk, který miluje knížky a přírodu a ve škole nemá žádné pořádné kamarády, zatímco Kuba je takový třídní šašek, který je s každým zadobře a mluví pořád jenom o fotbalu. Dohromady rozhodně nesedí z přátelství, ale protože je tak sesadila třídní učitelka Matoušková. Matyáš je tak trochu nemluva a Kuba by zase jen povídal, tak je dala dohromady, aby bylo při hodinách ticho.

Matyáš přejíždí očima starou lavici, která je pro něho ovšem zcela nová a seznamuje se s pradávnými škrábanci. Na jeho půlce jich moc není, jen nějaký zašlý tahák s vyjmenovanými slovy. Lavice evidentně doputovala do učebny chemie z nějaké úplně jiné třídy, a pak je tam pár nudných obrázků. Zato Kubova půlka – to je hotová změť čar. Matyáš se na ně pořádně zadívá a ze zdánlivě nahodilých rýpanců najednou začne vyvstávat obraz, a to pořádně složitý. Matyáš ho ze své půlky nemůže pořádně prozkoumat, a tak se přesouvá na Kubovo místo. Jen na půl ucha vnímá učitele Bartáka a tlumené chichotání. Slyší Kubovo příjmení – Kaňka a zamyšleně si prohlíží to, co je vyryté na lavici. Vtom ho ale Agáta dloubne pořádně do zad a polohlasně mu řekne, že má jít k tabuli. Matyášovi chvilku trvá, než si uvědomí, co se děje.

„Pan Kaňka je nepřítomný tělem a pan Rybka duchem,“ slyší říkat učitele Bartáka. Ten nešťastný přesun z místa na místo stojí Matyáše zkoušení u tabule. Ne že by byl pan učitel tak přísný, občas si své žáky trochu plete. Chtěl vyvolat Kubu a nějak si neuvědomil, že ve třídě není, přestože to před chvilkou psal do třídnice. A když si tak Matyáš sedl na jeho místo, pan Barták už v sešitku nikoho nehledá a Matyáš Rybka musí místo Kuby k tabuli. Chvíli mu trvá, než zapomene na ten pozoruhodný nákres na lavici a začne odpovídat, jak se správně ředí kyseliny a hydroxidy. Nakonec si jde sednout s dvojkou a trochu ho to mrzí. Chemii nemá moc rád, mnohem víc ho baví třeba přírodopis nebo zeměpis, ale má rád učitele Bartáka a už jenom kvůli němu by měl rád z chemie jedničku, ale to se mu asi jen tak nepodaří. Je mu jasné, že vysvědčení bude podobné jako v prvním pololetí – dvojka z chemie, fyziky a němčiny a snad s odřenýma ušima i dvojka z matematiky. Trojku z ní ještě nikdy neměl, ale tu dvojku a s ní i vyznamenání si musí vždycky tvrdě vybojovat.

Teď ale poslouchá jen na půl ucha, co pan Barták povídá. Holky s ním sice nejsou žádné velké kamarádky, jako ostatně nikdo, ale opíše si to pak od Kristýny. Naštěstí sedí ve třetí lavici a před ním je oplácaná Jitka Řeháčková s rozpuštěnými vlnitými vlasy, které ji dělají ještě širší. Kuba si vždycky pochvaluje, jak je za ní hezky schovaný, a jen pokud se děje něco hodně zajímavého, třeba když se největší lump ve třídě, Krasomil Nádherný, popral s největším šprtem Květoslavem Okurkou, poté co se navzájem uráželi kvůli svým jménům, stěžoval si Kuba, že přes Jitku začátek rvačky neviděl. Každý normální člověk říká Květoslavovi Slávku, tak jak to má rád, protože nikdy neví, kdy od něj bude potřebovat opsat úkol z matematiky, jenom Krasomil si dovoluje mu říkat Květák s Okurkou a z matematiky si pak klidně nechá dát pětku. Ale není se co divit. Kdyby vám pořád někdo říkal ty Kráso nebo ty Nádhero, měli byste toho asi také plné zuby. Vedle těchto dvou kluků jsou dvojčata Vaňkovic, která se jmenují Malvína a Jasmína, naprosto v bezpečí, jejich jména nikomu nepřipadají divná.

Ale zpátky k Matyášovi. Ten se teď schovává za kudrnatou Jitkou a kulí oči na něco, co vypadá jako nějaký fantastický dům a stroj zároveň. Matyáš si pořádně prohlíží obrázek a na lavici se před ním objevuje pozoruhodné malé město. Takové, jaké byste mohli čekat v nějaké sci-fi knížce. Maličké domečky jsou samá věž, jsou na nich obrovské hodiny, ochozy, potrubí a schodiště. Vzduchem se vznáší malá plachetnice, připevněná k balonu a kus dál pluje majestátní vzducholoď, pod kterou je pro změnu připevněné něčí podivuhodné sídlo, domeček, který vypadá jako obytný hodinový stroj. Ulice městečka křižuje dokonalá železnice a na vagoncích, tažených parní lokomotivou, stojí malé bizarní stavby. Celý ten výjev zdobí v rohu malinké logo VH. Matyáš se diví, že si toho obrázku nikdy nevšiml, pokud někdo prohodil jejich lavici s tou, u které sedí Kristýna s Agátou. Pak si ale vzpomene, že Agáta měla na lavici vyrytého jednorožce a tenhle poklad byl před jeho zraky skrytý. V rohu obrázku pak je jakýsi ledabyle načmáraný jeřáb, který k rytině někdo dokreslil tužkou a je tam velkými písmeny napsáno: AŤ ŽIJE STEAMPUNK!

Matyáš ignoroval pozdější neumělé kresby, ale upřeně se podíval na propracovaný monogram. Je to logo nebo nějaké iniciály? Co se za nimi skrývá za jméno? Matyáš má tak trochu pocit deja vu. Něco mu to připomínalo, ale vůbec neví co. Někdy viděl něco podobně zajímavého. Pamatuje si, jak si to prohlížel, jak o tom přemýšlel, i jak ho to naplňovalo podobně tajemným pocitem. Jen vůbec neví, co to bylo. Vzpomene si někdy? Kdo by to tak mohl být VH? Matyáš si s hrůzou uvědomil, že ty lavice jsou tak staré, že to nemusí vůbec nikdy zjistit. Vždyť ten VH už může být dospělý!

Hodina skončila a třiadvacet žáků 8.B se vyhrnulo na chodbu.

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí “Tajemství staré lavice”

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *