Poslední dopis

49 

Připravujeme, vyjde v říjnu 2020.

Luisa Wardová najde ve starém psacím stole několik dopisů Nikolase Renarda, muže, od kterého ji dělí celá staletí, a který je velmi pravděpodobně předkem jejího manžela Jamese. Ze zvědavosti se začnou zabývat jeho podivnými názory, i když jsou přesvědčeni, že univerzalismus je jen nepoctivý výmysl, kterému mohou věřit jen ti, kdo zavírají oči před pravdou a jasným poselstvím Bible. Jak se ale začínají seznamovat s řečtinou, zjišťují ke svému úžasu, že originální biblické poselství nevyznívá tak pekelně jako překlady. Oba dva čelí už dlouhé roky bolestné otázce: Spatří ještě někdy svého syna, který spáchal sebevraždu? Jedno jim je celou dobu jasné – nemohou věřit tomu, co by chtěli, jen proto, že je to tak líbivé, musí věřit tomu, co je prokazatelná pravda. Jenže je vůbec možní zjistit už tady na Zemi, jak se věci mají? Píše se rok 2019 a Luisa s Jamesem se vydávají na dovolenou do domu, kde zemřel hrabě Nikolas Renard a ze kterého je nyní penzion a na této cestě je doprovází Nikolasovy vzpomínky.

Popis

„Co mě na tom překvapilo je to, že jsem si myslel, že to ve skutečnosti bude neskutečný blábol, který bude spoustu věcí ignorovat a bude postavený jen na pár líbivých verších z Bible. Ale ve skutečnosti je to všechno velice důkladné. Kdybych dal další příklad, tak velice pečlivě rozlišují termíny ohledně pekla, třeba upozorňují na to, že v Petrovi 2:4 je výraz Tartaros, což byla nejhorší část řeckého podsvětí a sem tam mě napadlo, co to dělá v Bibli. Ale ve skutečnosti to tam není. Je tam sloveso ‚tartaroó‘, které by se dalo přeložit jako svrhnout dolů. A samozřejmě rozlišují mezi Gehenou a peklem – které vychází v hebrejštině ze slova šeol a v řečtině ze slova Hádes. Já jsem bral vždycky jako samozřejmost, že Gehena je totéž co ohnivé jezero. Kdysi mi to tak někdo řekl a nikdy jsem se tím nezabýval, ale Gehena je jen přepis výrazu ‚údolí Hinóm‘, což bylo velice reálné místo vedle Jeruzaléma, kde bylo právě už to zmíněné obětiště Tófet. Navíc se tam pálily odpadky, popravovali zločinci a podobně. Tedy dnes jsem shlédl všechno možné a mám to už dost smíchané a je tam vidět, že i ti univerzalisté mají spoustu odlišných názorů, ale všiml jsem si, že dost z nich to spojuje s preterismem. Nevěří ve vytržení a druhý příchod Ježíše, ale mají za to, že se velká část těch věcí, které lidé vydávají za věčné soudy, týkala pádu Jeruzaléma. Ježíš třeba v Matoušovi 23 říká farizeům, jak chtějí uniknout soudu v údolí Hinóm a ujišťuje je, že na tu danou generaci padne krev všech spravedlivých – tedy evidentně při pádu Jeruzaléma. A vytahují různé verše, které jsem ani neznal. Třeba, že je někde v Izaiášovi, že Boží pec je Jeruzalém nebo že se lidé půjdou podívat na mrtvoly těch, kdo se proti Bohu bouřili, jejichž červ neumírá a oheň nehasne. Není v tom nutně věčnost.“

Luisa zamyšleně přikývla. „Líbí se ti to kvůli Edwardovi, viď?“ zeptala se na rovinu.

James pokrčil rameny a neodpověděl přímo. „Nejen kvůli němu. Prostě jsem očekával, že to bude promyšlený podvod, který ignoruje řadu zkutečností, ale je to pečlivé, kromě toho, že to má opravdu logiku. Samozřejmě jsem se tím sotva začal zabývat. Postahoval jsem si ještě nějaké knížky, na které jsem narazil. Když jsem se na to zběžně podíval, tak se tam některé ty klíčové myšlenky opakují a doplňují, ale každopádně mě na tom dost zaujalo, že ti univerzalisté se s tím nemažou. Používají dost drsné výrazy. Klidně řeknou, že by Bůh byl sadistický šílenec, kdyby lidi mučil celou věčnost nebo že by evangelium bylo ve skutečnosti tou nejhorší zprávou na světě.“

„V tom mají rozhodně pravdu,“ přikývla Luisa. „Celý život to vysvětlujeme svobodnou vůlí a jakousi pochybnou spravedlností, ale když se nad tím člověk zamyslí, tak ta spravedlnost je první, co se dá lehce napadnout. Co je spravedlivého na tom zatratit někoho za to, co dělal třeba sto let, na věky věků?“

„Zatratit,“ zopakoval James. „Všimni si, jak jsme si navykli používat tyhle zjemňující výrazy, aby to nám samotným nepřipadalo divné. Proč neřekneš mučit? Ve Zjevení je přece, že dým z jejich muk vystupuje na věky věků a že budou mučeni nebo podle některých Biblí trýzněni na věky věků. Ten dým z toho zkušebního kamene má i z chemického hlediska mnohem větší logiku.“

„A co ta svobodná vůle?“ zeptala se Luisa.

„Nevím,“ řekl James. „Jsem z toho dneška úplně vyřízený a rozlámaný. K tomu jsem se nedostal. Ale vím jednu věc. Už nebudu používat tyhle zjemňující výrazy, které se snaží zakrýt to, že to protestantské evangelium je schizofrenní. Věříme v dobrou zprávu o tom, že milující Bůh ať už z jakýchkoliv důvodů, dopustí nebo přímo zorganizuje to, že miliardy lidí, kterým nedal ani pořádnou možnost, aby ho poznali, budou někde bez konce, pořád a pořád, mučení. Zpíváme oslavné písně o tom, jak je úžasný a vůbec si neuvědomujeme, že jsme jako rozpolcení blázni. A ještě se divíme tomu, proč tuhle nádhernou zprávu, kterou musíme zabalit do neprůhledného obalu líbivých řečí, přemýšlející lidé nechtějí přijmout. Asi proto, že je šílená, ukrutná a nelogická, řekl bych!“

Luisa se na svého manžela chvíli dívala, pak rozhodně vstala a prohlásila: „Myslím, že dnes opravdu potřebuješ procházku.“

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí “Poslední dopis”

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *